Sziget a další dobrodružství

Původně jsem chtěla napsat o zbytku Szigetu a pak někdy v týdnu o výletě, který mě čeká. Ale! Času je málo a já už ve čtvrtek odlítám, takže to zkusím nějak zmáčnout do jednoho článku. O Szigetu jsem toho už dost napsala v předešlém příspěvku, tak rovnou navážu tam, kde jsem skončila. Tedy v pondělí, což byl předposlední den festivalu. Vem si do ruky vychlazený pivko, pusť si nějakou pohodovu letní hudbu nebo poslouchej to, co ti doporučuju u jednotlivých interpretů a ještě na chvíli se se mnou na tuhle párty vrať. 

Běžnej Sziget výjev. Opitá Mikejla, světýlka a pivo...

Nějak jsme se vyhrabali, nějak jsme ze sebe udělali lidi, přijel Klappa s Martinkou a naše banda se zas trochu rozrostla.  Ani jsem se nestačila pořádně probrat, už byly čtyři a na hlavní stagi rozjeli skvělou letní párty Years&Years v čele s úplně neskutečně roztančeným zpěvákem, který vypadal tak na 12 let.

Jak bych to jen řekla, abyste o mně neměli špatné mínění... po střízlivé neděli jsem v pondělí zase trochu popíjela a mám to tak trochu v mlze. Ale v moc hezký mlze. Takže to zkusím nějak vyjádřit, jak si to pamatuju: Kaiser Chiefs, dvě Tomovy hobití kámošky z Ameriky, panák, pivo, confetti party - juuu barvičky, panák - malý Američance se z panáku udělalo zle, žirafy, Chvrches - lásky, panák, ach, krásný, tanečky, Kiwi Vicky, Sia - krásný, je mi jedno, že jí nevidim. Sedim Davidovi na ramenou a mám se ráda s Kiwi Vicky, co sedí Tomovi na ramenou. Všechno je krásný a všechny miluju. M83 ve stanu, chce se mi spát, jdeme spát. Ne, neměla jsem žádný drogy, jen alkohol. Ale asi na mě působí podobně, jako na jiné lidi různé drogy a mám pak prostě všechny kolem sebe ráda a všechno je krásný!

Poslední den! To jako vážně? Neuvěřitelně rychle to uteklo. K snídani náš oblíbený toast a pak ulovit zbytek razítek i s Nikčou a Háňou. Zase se podíváme na místa, kam bychom normálně asi jen těžko zavítali a já se konečně začínám orientovat v areálu. Aspoň poslední den, hurá! Z dálky posloucháme Parkway Drive. Až moc velká tvrďárna. Za kompletní sbírku razítek dostáváme glow sticks, okej, asi jsme čekali víc. Pak na chvíli na Auroru do stanu. Je to víla! Chill u hlavní stage s The Lumineers. Ach! No a už to zase jede. Pivečko, panáček a zase ta mlha! Větrníková párty! Jess Glynne ve stanu mě neba a jdu hledat ztracenýho Dejva. Dejva mám a jdeme na Hardwella. Tucárna! Párty! Sedim Tomovi na ramenou, natáčim všechny ty barvičky a světýlka a je mi krásně. Pak ještě tanečky s klukama a Nikčou na menší stagi kousek od stanu. A spánek...

V noci k nám do stanu přišel Tom a ptal se, jestli nemáme jeho bágl. Nemáme. Ukradli mu ho. Uf, poslední večer. Když ta slavná stage končila a konečně se dalo spát, přišel Tom zas. Tentokrát s tím, že se na nás žene bouřka a měli bychom se zabalit, abychom v klidu stihli vlak a nechytlo nás to. Už pršelo a nám teklo do stanu. Neee, my chceme ještě spát, stejně už je to všechno mokrý. Šest, bouřka nikde. Sedm, bouřka nikde. Osm, vstáváme a venku je bouřka jak prase. Naházíe do báglů pětidenní bordel a Davidův stan necháváme tak jak je. Prý pak tyhle stany posílají uprchlíkům na Maďarské hranice, tak aspoň nějaký dobrý skutek. Sbalíme Tomíkův stan a hurá na vlak. Pořád leje. I přesto, že mám pláštěnku, tak jsem úplně durch. Chceme si vzít tágo, pač vlak bude určitě narvanej. Oj oj, na taxíky se stojí úplně nekonečná fronta. Nevadí, furt máme čas, jdeme na vláček. Prasácky předběhneme nesmyslnou frontu na lístky, koupíme jízdenky, projdeme asi trojitou kontrolou a v pohodě se vejdem do vlaku. Metro. Nejdou nám cvaknout lístky, protože jsou mokrý a průvodčí absolutně nehodlá spolupracovat. Díky kámo! Nádraží. Tomovi v báglu ukradli i jízdenku a tak si jí někde potřebuje znovu vytisknout. Neschopnost lidí na informacích je až úsměvná, ale nám do smíchu moc není. Ochota prodejců zahraničníh jízdenek to samé. Super! Nakonec se nám jízdenku povede vytisnkout v nějakém hotelu. O spoustu nadávek a nervů později. Ale máme to!

Jídlo! Mekáč! V životě mi asi snídaně z Mekáče nechutnala tolik. Teplo! Navlíkám na sebe Dejvovu mikinu, protože všechno, co mám na sobě, by se dalo ždímat. Zevlíme jako správný festivalový trosky, ale je nám to úplně jedno. Máme jízdenky, jsme najedený, dali jsme si kofein a neprší na nás. Co víc si přát. A už jedeme domů. Je mi smutno, že už to skončilo a že ty dvě žirafí hovádka zas nějakou chvíli neuvidim. Nemám hlas, chce se mi spát a dala bych si nějakej alkohol. Spánek funguje jako stroj času a tak jsme za chvíli v Praze.

Když jsem přijela domů, vůbec jsem nevěděla, co se sebou. Chtělo se mi spát, nemohla jsem mluvit a neměla jsem energii cokoliv dělat. Postel byla moc pohodlná, neřvala mi za hlavou stage a neměla jsem žirafy. Radši jsem to zaspala. Divnej stav. Ve čtvrtek jsem šla do práce. Můj boží šéf během mé nepřítomnosti skvěle odbavil všechnu práci, takže byla pohoda. Jen jsem pořád nemohla mluvit. Haha, hrozná prdel. Přišla jsem domů a zase ten divnej stav. Ach jo! Já nechci! Co to je? To je nějaká Sziget kocovina? No nic, na víkend jsem se jela dát dohromady na chalupu a zafungovalo to. Rodina, kamarádi, spousta dětí, zvířátka, příroda a je najednou dobře. Sziget byl super a určitě chci jet příští rok zas, ale teď mě čekaj úplně jiný dobrodrůža...Bylo to krásný! Díky, čau!

No a teď teda stručně k tomu výletu. Ve čtvrtek letim do Porta. Sama. S batohem. A pak jdu pěšky směr Santiago de Compostela. A když zbyde čas, tak pak ještě k moři. A pak zas nějakym dopravním prostředkem zpět do Porta a do Čech. Mám na to 14 dní. Je to něco málo přes 200 km. Vim, kdy odlítám a vim, jakym směrem mám asi tak jít. Ale jinak nevim nic a ani to vědět nechci. Ono to nějak dopadne. Ne, nejedu se tam hledat. Ne, nejedu si tam nic dokazovat. V obou zmíněných případech bych asi musela jet někam do naprostý divočiny a být tam úplně sama. Já si chci prostě jen užít nějakou trochu jinou dovolenou sama se sebou. A možná si trochu vyčistit hlavu a játra po tom šíleně skvělym létě. Nevim, jestli tam budu na netu, ale spíš ne než jo. Takže se prostě ozvu, až se vrátim. Když vás bude zajímat, jak se mám, napište mi sms. A jestli chcete pohled, pošlete mi adresu. Tak jo, já jdu...

Sziget ve znamení žiraf - část první

Původně jsem tenhle post začala psát včera ve vlaku do sešitu. Ručně. Pak se mi udělalo nevolno, tak jsem radši usla a sešit teď nemám u sebe. Tak to zkusím tak, jak jsem zvyklá. Kdo z vás se aspoň trochu orientuje v hudbě, tomu asi netřeba Sziget představovat. A teď stručně pro ty ostatní: Je to týdenní hudební festival na ostrově v Budapešti, kde hrají taková jména jak Rihanna, Sia, David Guetta a pak spoustu menších, ale o to lepších kapel, které asi až tak neznáte z rádia. Denně je na týhle akci necelých 100 tis. lidí a v celkovém součtu se tu protočilo necelého půl milionu návštěvníků. Jen pro srovnání, největší české festivaly mají návštěvnost do 30 tis. Oou... No a na tenhle decentní večírek jsem se vydala s klukem, kterého jsem téměř neznala a s jeho kámošem, kterého jsem poznala až na nádraží...párty začíná!

To, že jsem si lepší doprovod vybrat nemohla, jsem zjistila víceméně hned na srazu na Hlaváku. Jeden z mých bodyguardů měřil kolem dvou metrů a ten druhý dost přes dva metry. Připadala jsem si jak trpaslík a užívala si, že na nás všichni čučí. V tu chvíli jsem netušila, že to ještě nic není. Cesta ubíhala vcelku poklidně, pivečka do nás padaly jedno za druhým a bylo veselo. Plánovali jsme, co všechno chceme vidět a byli zvědaví, co nás čeká. V Budapešti jsme se svezli metrem - další dávka zaujatých pohledů na můj doprovod. A pak vlakem, který nás dovezl až k areálu. Únava z cesty, nedostatek alkoholu a tři uječené puberťačky za mojí hlavou způsobili to, že moje nálada padla někam k bodu mrazu. Chtěla jsem si co nejdřív postavit stan a jít si poslechnout Johna Newmana. Tak trochu jsem doufala, že ho uslyším všude po areálu. Haha, chyba holčičko.

Po výměně vstupenek za pásky a vkročení do areálu jsme zjistili, že ten festival je faaakt velkej. A když říkám velkej, tak myslim opravdu velkej. Stanovat se tady může víceméně kdekoliv, ale to kdekoliv bylo už plný stanů. Tak jsme se vydali směrem k hlavní stagi a místu, kde jsme mysleli, že by mohlo být něco jako kemp. Naštěstí se k nám přidal Peťan, který už na Szigetu několikrát byl a pomohl nám vybrat místo. Tedy z toho prvního nás vyhodila security, že je to moc blízko nějaký stage, další (v blízkosti Toi Toi) se zas nelíbilo nám. Tak jsme si nakonec postavili jeden malej stan v kopci kousek od hlavní stage s tím, že Tomův větší stan postavíme později. Newmana jsme nestihli, tak aspoň ty Bastille. Pár pivek, pak nevim a pak Editors na druhé hlavní stagi, takže ve stanu. Skvělá atmosféra, úžasný koncert. Mezitím milion fotek s Tomem (to je ten vyšší), který si na sebe vzal kostým žirafy. Snad aby na něj lidi ještě víc zírali. No jo, je to modelína. Pak jsme ještě zkusili Boys Noize, ale už jsme byli moc unavený a šli jsme radši spinkat. Teda vlastně, my neměli postavenej ten druhej stan. Takže v tom mini stanu pro dva normální lidi byla hromada báglů, jedna Mikejla klasické velikosti M a jeden dvoumetrovej Davídek. Žirafák Tom spal jako správný domácí mazlíček venku.

A máme tu sobotu, pro nás druhý festivalový den. Hurá objevovat, co všechno areál nabízí. Všechno! Ale ještě před tím musíme postavit ten stan. Našli jsme skvělý místo a překvapivě prázdný. Tak stavíme, když vyleze týpek, co tam mám stánek a povídá, že tam 2x denně jezdí vyvážet Toiku a že nám ten stan klidně přejedou. Naštěstí se nám ho povedlo ještě trochu posunout (ve spolupráci s dalšími Szitizens) a byl relativně save. I tak nám ale zatrnulo vždy, když tam to auto najíždělo. Teď už ale prozkoumávat ten Sziget. Každý správný obyvatel ostrova dostane pas, který slouží jako festivalová brožura, ale zároveň se do něj můžete nechat vyfotit a sbíráte do něj razítka. A protože jsme se shodli na tom, že náš průměrný věk je 15 let, museli jsme to všechno mít! Ani nevím, kolik jsme toho nachodili, ale k vidění a vyzkoušení toho byla fakt hromada. Různé hry, workshopy, překvapení na každém rohu a já si nemohla odpustit svoje obligátní "Jeeee, to je krásný!" Takže se vám tímto chlapci omlouvám, jestli jsem vás pak už štvala a vy jste jen slušně drželi pusu. Chápu, že to moje nadšení umí být občas dost otravné.

Po celodenním chození je třeba se posilnit. No a po jídle je třeba se napít. Nevim, jaká malá blbka měla ten skvělej nápad, dát si pivo a panáka (Mikejlo!) Takže nějakej ten panáček malinovýho Bacardi, pivko do ruky a jdem na Bring Me The Horizon? Teda asi. Já nevim. Já si pamatuju pak jen Color party, kdy jsme do vzduchu vyhazovali práškový barvy, pak barevnou mlhu, pak další alkohol, bláznivej útěk z jedný stage na druhou, během kterýho jsem úplně všechny objímala a běžela jsem za svejma dvěma žirafama a pak...ležim ve stanu a poslouchám Muse. Chtěla jsem vidět Kodaline, ale z nějakýho nesmyslnýho alkodůvodu jsme z tý stage odešli dřív, než začali hrát. No a ty Muse? Já nevim, vůbec nic nevim. Ojoj...

V neděli jsem se probudila a celá sobota byla v mlze. Mnohdy úplně neprostupné mlze. Asi za to mohly ty barvičky. Jejda... "Dejve, proč si nic nepamatuju z Muse?" "Protože jsi tam vůbec nebyla?!" "Neeeee!!!" Nebylo mi úplně nejlíp, Davidovi taky ne. Jen Tom byl fresh a děsně se nám smál. Jojo, velká legrace to byla. Mám takovej pocit, že jsme neděli dost prozevlili, posbírali jsme pár razítek, dvě kámošky a hodně jsme spali. Protože jsem měla kocoviny hned dvě (morální i tu alkoholovou), dala jsem si v neděli jen dvě pivka a asi tři RedBully, abych neusínala za chůze. On ten alkospánek totiž neni moc kvalitní. Takže jsem si hezky s čistou hlavou užila SUM41 a BOY. Zpovzdálí při lovení cigaret (ne pro mně) a jídla (taky ne pro mně, pač jsem celý den nemohla jíst) Tinie Tempaha a pak se za mixák na hlavní stagi postavil Mr. David Guetta, který rozjel super párty. Já vim, že to spousta hudebních nadšenců odsuzuje, ale party to byla fakt super. Pak ještě Bloc Party a při čekání na Wilkinson RedBully vyprchaly, tak jsme se rozhodli, že jdeme spinkat...

A protože už je to dlouhý jak blázen, tak si pokračování necháme na příště, jo? Já to krátit nechci, nebylo by to ono. Od toho jsou recenze v časácích, ne blogísky.

P.S. U většiny interpretů máte odkaz na YT video, abyste si rozšířili hudební rozhled. Hudební kamarádi neklikají, ti to nepotřebují. Stay tuned, pokračování bude brzy...

Láska

Jedno slovo, který ve svojí nejčistší podstatě vystihuje snad všechno, o co v našich životech jde. Ty jo, takhle vážně jsem začít asi úplně nechtěla, ale nevadí. Nebudu vám vyprávět o tom, jak jsem potkala lásku svýho života, protože to se ještě nestalo. Povím vám dnes o tom, jak jsem minulý pátek byla součástí svatby dvou lidí, kteří prožívají lásku v tý nejkrásnější a nejupřímnější podobě. Pravá láska neexistuje jenom ve filmu, ale ono to tak jde i v tom skutečném životě. Popcorn netřeba, odváděl by pozornost. Jen upozorňuju, že to dnes bude trochu delší. Ale na lásku je třeba si udělat čas.

Jak jen začít...tím, že jsem byla svědkem jejich prvního rande? Tím, že jsme jim s kamarády na svatbu připravovali dezerty včetně svatebního dortu a málem jsme se z toho zbláznili? Tím, že jim během svatby pršelo a nikoho to nerozházelo? Tím, že z energie jejich velkého dne čerpám pozitivní energii ještě teď? Tím, že proslov ženichova dědy se mi vryl do srdce? A nebo snad tím, že jsem se zase přesvědčila o tom, jak úžasný lidi kolem sebe mám? 

Pojďme rovnou k tomu svatebnímu dni, tam je totiž úplně všechno. I přesto, že většinu minulého týdne bylo krásně, nějaká ta síla nahoře se rozhodla, že v pátek bude pršet. Pršelo ráno, pršelo v poledne. To není pro svatbu venku nic moc pozitivního, ale co, nejsme z cukru a déšť znamená štěstí, ne? Dojeli jsme s kamarády na místo srazu u takové lesní cesty a čekali, až dorazí ženich s nevěstou a rodinami. Andrejka byla jako princezna. Neuvěřitelně krásná, zářící štěstím. Půl hodiny jsme šli rozblácenou lesní cestou. A víte co? Nikomu to nevadilo. Všichni se pod deštníky smáli a bavili. Když se před námi otevřelo Prokopské údolí, bylo nám jasné, proč si ti dva právě tady chtějí slíbit lásku na celý život. 

S deštníky jsme je obestoupili a možná s lehkým napětím očekávali, jak bude obřad probíhat. Úplně přirozeně, nenuceně. Adama s Andrejkou oddával Adamův děda. Tedy oddával...Oni už si své oficiální ano řekli, ale chtěli si lásku slíbit i před přáteli a rodinou na místě, které je jim blízké. Tak děda spíše povídal. Dovolte mi teď citovat pár pasáží z jeho proslovu, protože to jsou věci, které si nemůžeme nechat pro sebe jen v okruhu svatebčanů:

"Budeš li věrný sám sobě, nemůžeš být nevěrný žádnému jinému člověku" - Shakespeare

"Pamatujte, že láska nevychází z naší hlavy, z našeho myšlení ani z našeho ega. Láska vychází ze srdce. Tam je náš cit. Tam je jistota každého z nás, tam je zdroj naší duchovní podstaty, naše vyšší Já, náš zlatý anděl."

"Dívejte se na svého partnera i na sebe, jako na nejkrásnější a nejúžasnější stvoření na této zemi. Každý člověk hledá na tomto světě svůj duál - svou druhou část duchovního plamene. Kdo byl vnitřně připraven, ten ho našel."

"Opečovávejte svůj vztah. Opečovávejte ho denně. Opečovávejte ho lépe, než by jste opečovávali tu nejvzácnější květinu ve vaší zahradě."

"V těžkých chvílích je třeba se zeptat svého srdce "co by udělala láska?" Odpovědi se vám vždy dostane. Proto myslete srdcem."

"Také nic neočekávejte. Žít bez očekávání je svoboda, je to božskost bytí." 

"...vložte do svých prožitků vášeň. Vášeň je láska k činnosti a činnost je bytí, které denně zakoušíme, ne očekávání. Vášeň je také motorem tvůrčí činnosti a je to touha duše něco dělat a prožít. Pokud někoho milujete a chcete být také milován, to není vášeň, to je očekávání. Člověk nedělá něco, aby byl šťastný, člověk je šťastný a proto něco dělá."

"...nesnažte se dělat ze své lásky pouta. Pouta svazují. Udělejte z ní magnet, který přitahuje."

"Je velmi romantické říkat, že se váš život naplnil, když jste se setkali s milovaným člověkem. Ale smyslem milostného vztahu není mít druhého člověka, který naplní váš život, smyslem je mít člověka s nímž můžete sdílet svůj plný život." - Donald Walch

To je jen výběr. Ještě teď z toho mám husí kůži a slzy v očích. Kdyby byla během celého dne vidět nějaká barevná aura, pravděpodobně by byla růžová a plná lásky. Po obřadu jsme se přesunuli připravovat svatební dort a manželé Vránovi na společný oběd s rodinou. A pak už se rozjela párty! Párty plná smíchu, pohody a samozřejmě lásky! Třešničkou na dortu pak bylo házení svatební kytice. Víc jasné, komu kytka patří, už to snad ani být nemohlo! 

Párty v našem oblíbeném baru pokračovala až do pozdních nočních hodin. Já si potykala snad s celou rodinou nevěsty i ženicha, protože jsem prostě držka držkatá. Takže se zpětně všem tetičkám a strýčkům omlouvám, snad mi to odpustíte. Teda až na strejdu Honzíka, ten si začal...

Závěrem bych jen doplnila ještě pár krásných slov ženicha...

"Život v podobě, v jaký jsme ho měli možnost poznat my dva, je příliš nadpřirozený koloběh a opravdová láska dostatečně velká koule, aby tyhle hranice dokázala zbourat jak kuželky. Všem přejeme, ať v životě najdou totéž, co jsme našli my. Co přesně to je, se slovy moc vyjádřit nedá. Poznáte to ale tak, že hodiny vám po boku takovýho člověka budou utíkat jako minuty, že vám budou bohatě stačit 2 hodiny spánku a zvládnete vstávat každý ráno za svítání a bez budíku. Taky se přestanete schovávat před konflikty a začnete je chtít řešit. Protože vám dojde, že vztah nepoškozují, ale posouvají ho dopředu, jakmile se vedou tak, že jeden toho druhýho doopravdy poslouchá a pokud v nich hrajete hlavní roli vy sami a ne vaše ega.

Jednoduše jděte po tom, co každý z vás uvnitř sebe cítíte. A toho se držte. Někdy to není jednoduchý a velmi často to bývá iracionální. Ale žádný strach - přesně tak to má být."

Ještě jednou díky, že jsem mohla být součástí tohohle nádhernýho dne a že jste mi dovolili se o dojmy z vaší svatby podělit i s dalšími lidmi! Přeju vám věčnou lásku Vránovi!

Můj vesmír

Můj život v posledních měsících připomíná let ke hvězdám. Dějou se mi neuvěřitelný věci, a jestli jsem někdy žila naplno, pak je to právě teď. Na konci minulého roku se stala spousta zásadních věcí, na začátku letošního roku jsem se restartovala a pak se události daly do pohybu. Pojďte, vezmu vás na malou prohlídku svého současného vesmíru.

Nejde je nemilovat!

V únoru jsem si našla novou práci, která mě neuvěřitelně baví, každý den se učím něco nového a v neposlední řadě mám ty nejlepší kolegy na světě, se kterými se nikdy nenudím. Kdo by to byl řekl, že jednou budu dělat ve firmě, co dělá webovky a budu delegovat práci 4 chlapům. Největší benefit jobu v Solarisu krom mých báječných kolegů? Nepochybně dva firemní maskoti Naki a Enki. Tyhle dvě psiska dokážou rozsvítit každej den. Proto to miluju…

Do toho se mi naskytla příležitost pomáhat kamarádce s rozjetím projektu Nadačník. Kačka je člověk, který by se rozdal. No řekněte, víte o někom, kdo v 16 letech místo večírků chodil pomáhat do Diakonie? To se jen tak nevidí. Tahle energie mě moc baví a tak jsem se rozhodla na Nadačníku spolupracovat. Zatím na tom makáme, ale až to bude hotový, bude to velký, úžasný a pomůže to spoustě lidem. Proto to miluju…

O Rock for People už jsem tu psala. To je další z mých velkých srdečních záležitostí. Pořád ještě jedu na vlně té euforie z letošního ročníku a už se nemůžu dočkat toho dalšího. Kdyby vás zajímalo, jaký letošní festival byl, můžete si to přečíst v postu plném emocí. Lidi, hudba, emoce…proto to miluju!

Tak tedy jedna práce na plný úvazek a k tomu ještě dva projekty bokem. Do toho úžasní přátelé, se kterými potřebuju trávit tolik času, kolik to jen jde, protože mě nabíjejí ohromnou energií a je mi s nima krásně. Jídlo, hudba, zážitky, alkohol a zase ty emoce…proto je miluju!

Mám pocit, že každý den má teď aspoň 30 hodin, soudě dle toho, co všechno se dá stihnout. V červnu jsme se měli stěhovat s kanceláří. Stěhovali jsme se minulý pátek. V srpnu jsme se měli stěhovat s kamarády do nového bytu. Stěhovala jsem se tenhle víkend. Sešlo se to najedou, ale asi je to dobře. Tak teď pracuju na Arbesáku, bydlím na Újezdě v tom nejkrásnějším bytě, jaký může vůbec být a do práce mi to trvá velmi pomalou chůzí 10 minut. Co chceš víc? Z okna koukám na Petřín, když se vykloním, tak na Pražský hrad a večer posedávám na pavlači se skvělými sousedy. Proto to miluju!

Ještě před týdnem tam stály štafle, teď už tam spím!

Mám toho na srdci hrozně moc, ale nechci vás tím nějak nudit. Jen chci poděkovat vám všem, co jste součástí tohohle mýho nádhernýho vesmíru, ve kterym teď žiju a jehož nedílnou součástí je i moje úžasná rodina. Mám ohromný štěstí na lidi kolem sebe. Vim to a vážim si toho. A jestli vám to přijde moc sluníčkový, srdíčkový a plný jednorožců, tak vězte, že to tak opravdu je a nic s tim nenaděláte. Tak snad dodám už jen DĚKUJU!!!

Update po druhé noci strávené v našem úžasném bytě:

Byt o rozloze 120 m je pro jednoho člověka hrozně velkej. V noci jsem se tam bála. Naštěstí už nás tam teď snad bude pořád víc. Co ovšem asi jen tak nepřekonám je budíček v 5:30 v podobě popelářů, kteří vyvážejí kontejnery na tříděnej odpad. Ne, rozbíjející se sklo vás neprobudí do dobré nálady. Ale jinak to tam miluju. Fakt!

Kterak se mi Rock for People zaryl ještě víc pod kůži

Nevěříte? Věřte! Co jiného by mělo být důvodem k tomu zase něco napsat na usychající blog, než vaše srdeční záležitost. Je tomu snad rok, když nepočítám pár emočních výlevů, kdy jsem sem psala naposledy. Teď už se k tomu ale snad dostanu časteji. Důvod je prostý. Mám před sebou pár výletů, které si nějakou zmínku tady 100% zaslouží a za sebou něco, čemu je i můj blog malý. Tak si nalej víno nebo pivo a pojď si se mnou chvíli číst...

Nebudu se tady vracet do žádné historie, to není třeba. Prostě bych jen ráda zkusila vyjádřit všechno, co se mi honilo hlavou posledních pět dní, tedy během Rock for People a bezprostředně před a po něm. Miliarda emocí, na které asi můj slovník nestačí. Jak jsem ráno psala kamarádkám, chce se mi ještě teď tančit, smát se, brečet, křiečet...a to všechno jsem si vlastně prožila i na RfP. Tedy až na ty slzy, ale k těm pákrát taky nebylo daleko. 

Modří vědí, že pro festival pracuju. Letos to byl můj 4. ročník a když počítám i loňskou Plzeň, byl to pátý festival. Čtyři roky jezdím do press centra. Čtyři roky se potkávám s těmi samými usměvavými novináři, fotografy, kapelami, sekuriťáky, návštěvníky. Prostě všemi, co pro mě ten festival dělají tím, čím je. A přesto je to pokaždé jiné a snad od roku lepší a lepší. Lidi v týmu, kapely, atmosféra...já to asi fakt neumim vyjádřit...

Denně spíte max. 5h, naběháte cca 30km, průměrně sníte jedno a půl jídla na den, vypijete 3 piva a řekněme tak tři panáky. Z každého koncertu na velkých stagích vidíte první tři písničky (bez blesku), namluvíte nespočet slov, rozdáte pár vražedných pohledů, miliardu úsměvů a sem tam se platonicky zamilujete do zpěváka, náhodého kolemjdoucího nebo někoho z těch stovek lidí, co na festivalu pracují. Celé je to neskutečně intenzivní, opravdové, náročné, ale krásné. Občas padáte na držku, občas se vám chce pod náporem veškeré práce plakat a občas se zas jen blbě smějete, protože je vám prostě krásně. Nohy bolí, v uších píská, adrenalin jede na plné obrátky. Autogramiáda, focení, setkání kapely s fanoušky. Do toho pivo s kamarádama, objetí, láska, panák a běžím dál. Tu někomu uděláte radost, protože ho vezmete za jeho milovanou kapelou, tu někoho naserete, protože ho vyhodíte z oblasti, kde nemá co dělat. Staré i nové tváře, všichni v jednom vesmíru jménem Rock for People. 

A když už si myslíte, že to nemůže být lepší, rozhodnete se překonat únavu a zůstat na závěrečnou párty. Všechen stres z vás spadne a vy se urvete ze řetězu. Převlíknete se za plyšového klokana, obejmete ty, kteří vás před tím štvali, smutníte nad těmi, co odjeli dříve a paříte s těmi, co zůstali. Taneček sem, taneček tam. Pivo, panák, další pivo, další panák. Žádná voda ani jídlo. Bum. Už nenaléváme. Romantika nad opuštěným areálem? Ano prosím. Aha, už je světlo. Já a čtyři kluci sedíme na mostě nad areálem a rozebíráme věci podstatné i úplně banální. Emoce a nadšení level milion. Adrenalin opadá, únava přichází a zima se hlási o slovo. Je sedm ráno. Jdeme spát. Já jedu do hotelu, někdo do karavanu, jiní do stanu. Skočím do taxíku nějakým dvěma holkám, peru se s únavou. Na dvě hodiny usnu, pak snídaně. Pořád jsem na kaši a je mi skvěle. Jen se bojím střízlivění. Naposledy do areálu pro auto (ne, já neřídila), rozloučení s party boys, areálem (zamáčknout slzu)...tak zas za rok! V autě okamžitě upadám do komatu. Sotva se vypotácím v Praze z auta, je mi jasné, že střízlivění bude bolet. Prospím celý den. Pak se přesunu do obýváku a zase usínám. Probudím se, objednám si jídlo a zase usínám. Probudila jsem se dnes ráno. Možná ještě s kocovinou? Nevím. Musím do práce. Při nákupu snídaně zjišťuju, že furt nemám hlas a jen skřehotám. Nevadí. Všechno to stálo za to...díky díky a ještě jednou díky všem a všemu! Tak za za rok!!! Are we there yet?!

Malý princ si vás ochočí

"Ochočením se vystavuješ riziku, že budeš brečet..." a taky že budeš. Malý princ se ze své knižní předlohy krásně vyloupl do filmové podoby a to velmi citlivě a úspěšně. Vemte si s sebou kapesníky, protože po tom, co bude Princ chtít namalovat beránka a vy se necháte unést světem jeho a jeho malé kamarádky, budete bulet stejně jako já a většina lidí v sále.

Pasáže z knihy umě zpracované klasickou animací dávají i neznalým divákům najevo, kdy jde o příběh z pera Antoina de Saint-Exupéryho a kdy jde o domyšlenou pohádku o malé holčičce a jejím kamarádovi, starém pilotovi. Ta je totiž naopak vyprávěna moderní počítačovou animací. Citace tak nějak působí úderněji a buď je to mým současným rozpoložením, nebo jsem je v knize jen tolik nevnímala, ale prostě mi přijde, že zasazením do příběhu divákovi tak nějak více dochází, co tím chtěl básník říci. Skvělým příkladem je konverzace Prince s liškou: "Co je to ochočit?" "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mne taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou, podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zas pro tebe jedinou na světě..."

A pak to pokračuje dál: "Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval Malý princ radu lišky, aby si to zapamatoval. "A pro ten čas, který si své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá." "A pro ten čas, který jsem své růži věnoval..." řekl Malý princ, aby si to zapamatoval. "Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."

Tak tam tak sedíte, bulíte, ale vlastně je vám hezky. V životě si ochočíte spoustu lidí a spousta lidí si ochočí vás. A vy tím riskujete, že až jednou budou muset z nějakého důvodu odejít, tak budete brečet. A tak brečíte...a víte, že vám bude zase hezky.

Můj krásný staronový život

Konečně! Už ani nevím, jak je tomu dlouho, co jsem se tu naposled objevila. Omlouvám se za to nejen vám, ale i sama sobě. Na nějakou dobu jsem ze svého života vyřadila aktivitu, která mě nesmírně baví. Ale bylo to třeba. Musela jsem se aklimatizovat, zažívat a prožívat svůj staronový pražský život. Život, který mi tak moc chyběl a který tak moc miluju. I přesto, že je jiný než před Anglií. Stejně jako já…

Zítra tomu budou čtyři týdny, co jsem nasedla do autobusu směrem Praha a nechala jsem za sebou svou britskou etapu života. 8 měsíců za kanálem, dvě práce, dva domovy, nespočet zážitků a zkušeností. Díky za to! I když můj skvělý kamarád po mém návratu konstatoval, že jsem furt stejná, já s ním tak úplně nesouhlasím. Vzhledově možná, ale osobností úplně ne. Sama na sobě pozoruju, že jsem zas o něco “dospělejší” a zodpovědnější. Fuj, tyhle slova znějí hrozně seriózně. Tak prostě řekněme, že jsem jen trochu jiná.

Letos na RfP jako slečna důležitá na autogramiádách.
Foto by www.klapper.cz

Po návratu do mé milované Prahy jsem skočila do tradičního kolotoče kafíček, “randíček” apod. Ale věděla jsem, že nemusím spěchat, že doma nějakou dobu budu a nic mi neuteče. I přesto jsou ty čtyři týdny intenzivní a plné zážitků. Začala jsem opět chodit do práce. Do té samé práce, kterou jsem měla, než jsem odjela na “zkušenou”. Taky jsem lehce přehodnotila práci u Emirates a prozatím jsem je uložila k ledu. Teď jsem ráda, že jsem doma a zatím se mi nikam do světa dlouhodobě nechce. Jedním z důvodů bude možná i to, že se mi do cesty připletl chlap. A i když nechci předbíhat a právě teď ťukám na všechno kolem sebe, tak je to dost možná někdo, na koho jsem čekala hodně dlouho. Kromě zmíněných zásadních věcí jsem ale stihla i spoustu skvělých akcí s těma nejlepšíma kamarádama pod sluncem (a že vás je). Nejčerstvější jsou asi zážitky z právě skončeného hradeckého Rock for People. Pracovní maraton jak se patří!

Hrozně tvrdě jsme makali. Aneb přece se z tý práce nepo...

Kromě toho, že se mě většina z vás při osobním setkání ptá na to, jak jsem se měla, jaké jsou mé další plány apod., tak se ptáte i na to, co můj brácha v Nepálu. A já vám za to zase moc děkuju. Ten zájem z vaší strany je skvělej. No, brácha a Nepál…to je na dlouho. Začněme ale příběhem, kdy se dost možná podruhé narodil a který spousta z vás zachytila na FB. Den potom, co brácha přiletěl do Nepálu a v den, kdy já jsem vyrážela z Anglie domů, udeřilo v Nepálu druhé silné zemětřesení. Jen trochu menší než to první. Jela jsem zrovna ve vlaku do Londýna, když mi to máma napsala. Ověřila jsem si informaci na netu a sesypala jsem se. Neměla jsem telefon ani na bráchu ani na jeho přítelkyni. Přes slzy jsem tedy oběma zkusila napsat na FB s vidinou toho, jak budu čerpat roamingová data, abych byla online celou cestu do Čech. Naštěstí to nebylo třeba a do hodiny se mi ozvala Lya, že jsou v pořádku. Rozbrečela jsem se znovu, tentokrát radostí. Byla to nejdelší hodina v mém životě.

Nemá cenu, abych vám tady líčila všechny příběhy, které brácha v Nepálu zažívá. Každopádně děkujeme každému, kdo po první zmínce o Nepálu přispěl. Kdo ne, ten má pořád možnost a my stále moc prosíme o pomoc. Každá koruna se hodí. Tady máte info, které mi předevčírem posílal brácha a prosí vás o podporu a pomoc. Rovnou překládám do našeho rodného jazyka, ať to máte snažší:

„Jsme skupina mladých lidí, kteří sdílí svojí vášeň pro cestování a touhu pomáhat lidem, kteří to potřebují. 

Někteří členové našeho týmu zažili zemětřesení v Nepálu, které za sebou zanechalo kolem 8000 mrtvých a postihlo přes 8 milionů lidí. Tihle „baťůžkáři“ se rozhodli zůstat a pomoct jako nezávislí dobrovolníci. 

Brácha s Lyou staví svůj první dům. Jen v
něm nebudou bydlet. Oba by se pro druhé
rozkrájeli.

A tak se více než 15 dobrovolníků z 9 různých zemí (Portugalsko, Španělsko, Mexiko, Brazílie, Francie, Nepal, Česká republika, USA, Malta) přidalo k misi. Každý z nás pochází z jiného sociálního zázemí i profesního odvětví. Také spolupracujeme s BPW Nepal (Business and Professional Women Nepal) a dalšími místními lidmi. Vybíráme peníze prostřednictvím sociálních sítí, abychom pomohli lidem, kteří nemají žádnou podporu od vlády či humanitárních organizací.  

Naše projekty:

1) Okamžitá pomoc  

Distribuce jídla, stanů, přikrývek, hygienických produktů a dalších věcí denní potřeby. Po 40 dnech od prvního zemětřesení tento projekt pomohl kolem 50 000 lidí. 

2) Kemp Hope (Naděje) 

Staré fotbalové hřiště se stalo útočištěm pro 326 lidí, kteří byli evakuováni z Himalájí do hlavního města Katmandu. Během zemětřesení a sesuvů půdy přišli o všechno. Osobní majetek, zásoby, přátelé i rodiny. V současné době je náš kemp jedním z nejlépe organizovaných v Katmandu. Už to není fotbalové hřiště, ale domov 326 lidí. Je zde elektřina, kuchyně, sprchy, toalety, lékařský stan, vzdělávací stany pro děti a workshopy. 

Vaše denní dávka emocí! Miluju ho a
nikdy jsem na nikoho nebyla tak moc
pyšná!

3) Obnova Nepálu 

V červnu jsme začali stavět dva domy vybudované z bambusu. Rádi bychom v tomto projektu pokračovali a postavili jich mnohem víc…s VAŠÍ pomocí. Tento projekt zahrnuje výstavbu domů pro komunitu žijící v Camp Hope. Cena domu pro 8 člennou rodinu se pohybuje kolem 500 USD. 

Naneštěstí pomalu začíná sezóna monzunů a je zde velké riziko dalších sesuvů půdy a zemětřesení. Každopádně jsme 100% odhodlaní s našimi projekty pokračovat, a proto v Nepálu zůstaneme minimálně ještě pár měsíců. Abychom toho všeho dosáhli, potřebujeme vaší pomoc a moc si jí vážíme!“

Svůj dar můžete poslat prostřednictvím PayPal účtu. Pokud byste rádi využili bankovní převod, dejte mi vědět a nějak to vymyslíme.

Díky všem za čtení, za pomoc lidem v Nepálu i za to, že jste  a děláte můj život krásným! Ke čtení jedna z mých oblíbených písniček, kterou jsem v sobotu měla tu čest vidět živě!